Přátelé Šolcova statku

Archiv měsíce Prosinec 2016

RNDr.Karel Samšiňák2. 1. 1923 Sobotka – 2. 8. 2008 Prachatice, pohřben v rodinném hrobu na soboteckém hřbitověMůj milej Karle Vavřinče,
               tak začínaly mé dopisy Tobě; poslední dva z jara 2008. Ty první asi trochu jinak; ty byly psány patrně roku 1967. Korespondence za ta léta přebohatá. Ty jsi tu svou „přijatou“ předal prý včas Památníku národního písemnictví, dopisy od Tebe jsou zatím tady u nás doma.

   Bude to v létě právě padesát let, co jsme se seznámili na Šrámkově Sobotce, té jedenácté, v červenci 1967. Nějak jsme si padli do oka, ač jsi byl o deset let starší. – Protože mrtví nestárnou, začíná se náš věk pomalu vyrovnávat.

  Naše přátelství bylo upřímné a zcela nezištné. Několikrát jsem o Tobě porůznu psal, to ses obvykle „zlobil“, že to není potřeba, ale v hloubi duše jsi byl rád. Když jsi předal svou sbírku drobné grafiky jičínskému muzeu, které ji promptně vystavilo, požádal jsi mě o projev na vernisáži. To byla pro mne velká čest. Zhostil jsem se toho k Tvé spokojenosti, jak je vidět z řádky snímků z vernisáže.

   Když „zdělanci“ vydali (péčí matky a dcery Haasových) o Tobě můj text – knížečku, medailon, trochu ses také zlobil, ale rozesílal jsi jej rád přátelům. V březnu 2008 jsem Ti do dopisu připojil přílohu – dopis MÚ Sobotky, že by Tě měli jmenovat čestným občanem města. Nereagovali, ale pak Ti toto uznání dali posmrtně.

  Ale vraťme se k počátkům. Dělával jsi průvodce při procházkách a zájezdech. Tvé fantastické vědomosti jsi vždy přiodíval humorem. Nezapomenutelná byla prohlídka hradu Kost, kdy jste se doplňovali s Karloem Bílkem. Nebo na Humprechtě…  

  Ale základem našeho vztahu se stala bohatýrská posezení. Bývala po programech na Poště v Humprechtově hodovní síni. Někdy se jí zúčastnili i účinkující, a ne ledajací. Zábavu jsme měli pevně ve svých rukou, spolu s řádkou dalších ovšem, pan Macoun nám „nahrával“, ve všem ochotně vycházel vstříc. Idylické chvíle. Po půlnoci jsme ještě chodívali v průvodu k Semtinské lípě. Zpět ve skupinkách, dvojicích i jednotlivě.

   Když se poměry začaly měnit, tak jsme se my, co jsme spolu mluvili, uchýlili k Tobě na statek. Ovšem až když jsi jej dostal do péče, po úmrtí Tvých rodičů. Na začátku října 1971 jsme Ti pomáhali vyklízet jejich byt a stěhovali vše do čp. 133, což je, jak jsi zdůrazňoval, číslo diagnosy svrabu. Tvůj syn se teď zlobí, když se řekne „Šolcárna“. Ale my jsme v tom nic pejorativního necítili. Potřebovali jsme jednoslovné stručné označení pro objekt, který žil; ne skanzenovým „životem“ jako třeba Dlaskův statek, ale opravdovým děním; jak o Šrámkových Sobotkách, tak při vernisážích. Sobotecké večery u „kozubu“, u živého, otevřeného ohně, byly plné zpěvu – každý měl ten svůj „majstrštyk“. A vylepšeny zejména vyprávěním Tvých „story“, třeba jak jsi byl na audienci u Maa, nebo jak ses setkal s finským prezidentem v petrohradské Ermitáži, jaks připravil souseda o vejce atd. Nikomu z nás nevadilo poslouchat znovu tytéž písně či tytéž příběhy. Naopak, patřilo to k pravidelnému rituálu. Vypilo se trochu vína, nejlépe svatovavřineckého, protože Ty jsi sv. Vavřince přijal za svého dalšího patrona. Jak to bylo s těmi jeho zázraky, to už bohužel přesně nepamatuji.

    Nejintenzivnější byly vernisáže o Šrámkových Sobotkách, kdy jsme s výtvarníky pobyli často až do pozdních hodin a třeba o půlnoci výstavu znovu zahajovali. To už ovšem jen v úzkém kruhu. Ale ten se pro nikoho neuzavíral. A když přišel občas někdo „nepatřičný“, poznal to sám a „vycouval“. Vladimír Komárek, Pepa Kábrt a pak zejména Zdeněk Mlčoch byli účastníky pravidelnými. Zdeněk, snad až na tu svou první návštěvu na statku bydlel, v ložnici spolu s Jurou Demlem. A když jsem musel odejít ze školství a tudíž byl na učitelské základně nežádoucí, bydlíval jsem rovněž tam jako Tvůj soukromý host.  

  V roce 1993 jsme slavně slavili své dvousté narozeniny: Tobě a Jurovi Demlovi bylo 70, mně 60, dohromady 200. Jura nechal udělat u svého meziříčského přítele (třikrát) „tři krále“ a zvonečky s „200“. (Ještě je mám doma schované.) Zdeněk Mlčoch po léta přinášel  pro každého ze „zdělanců“ exlibris, vždy po 25 kouscích. Ty jsme si mezi sebou povyměňovali, nezbylo obvykle nikomu skoro nic. Jedno ode mne dostal kdysi při večerní „zábavě“ na statku i Pan herec – Radovan  Lukavský.

  Ale začali jste pomalu odcházet. Úplně nejdříve Václav Kamelský. Ještě „za totáče“ Pepa Kábrt, pak František Malý, Zdeněk Mlčoch, Sergaj Roule, Jarda Šimůnek, pak pár let nikdo, v roce 2006 Jura Deml a Aninka, a pak Ty…  O Sobotce 2008 jsi sice ještě žil, ale ne už mezi námi a s námi. A v srpnu jsme Ti přijeli do Sobotky na pohřeb. Stáli jsme vpozadí, při odjezdu rakve s Tvými ostatky jsme potichu zpívali „krásný zámek nedaleko Jičína“, tu hymnu kraje i nás v Sobotce… U Tvého, Vašeho rodinného hrobu pravidelně postojíme a zapalujeme svíčku… Nevynechali jsme jediný rok, někteří jezdí i kolem Dušiček.

    Měl jsi v posledních letech života hodně starostí o Šolcův statek, rodový majetek, který Ti byl po právu navrácen. Jeho stav vyžadoval opravy, finančně i jinak velmi náročné. Tobě už na ně nezbývalo sil, ale Tvůj dědic, syn Jan, se tohoto úkolku, který jsi mu tu zanechal, ujal vskutku odpovědně, s maximálním nasazením a velkými náklady finančními. Z někdejší maštele vybudoval síň pro sochařské výstavy. Měl za to náš obdiv. Výstavy ve světnici statku ještě nějaký čas organizovali „zdělanci“ – Přátelé Šolcova statku, kteří v první fázi oprav, ještě za Tvého života se snažili pomáhat v údržbě i opravách. Sedávali jsme ještě řádku let skoro jako dříve… Více se vzpomínalo, Tvé „story“ už nikdo tak dobře neuměl podat, ani Tvou Pannu Rézi. Jen snad „muchu na stěně“ jsme zvládali dobře. A podobně to bylo se „songy“ Zdeňkovými či Jurovými…

  A pak jsme Tvému Janovi začali vadit. Bezprostřednost našich posezení se vytrácela. Nakonec jsme vyšli vstříc Janovu přání nezatěžovat nákladně rekonstruované stavení svou přítomností, svým zpěvem, někdy i hlučností. Bývaly to krásné večery, těch několik na počátku července. Všechno vždy nějak končí… a zbývají vzpomínky. Na Tebe, Tvá vyprávění, na Tvé přátelství ke mně, k nám. Fotografiemi dokumentované vzpomínky na krásná setkávání, na krásná posezení. Dík Ti za ně. Dokud budu žít a má hlava pracovat, zůstanou tyto vzpomínky mezi nejkrásnějšími.

Vždy Tobě oddaný Aleš F.    

„PF  17  AF“